Červen 2014

Pět Let S Maturitou

9. června 2014 v 22:55 | Fibian |  Střípky Ostré Života Studentského
Dnes je to přesně pět let, co mám maturitu.
Víte, co je velmi zvláštní? Když je vám patnáct, tak pět let je opravdu hodně dlouhá doba, ale jak překročíte hranici devatenácti let, tak se čas neuvěřitelně zrychlí a pět let zas tolik neznamená. Spousta věcí se změní, ale vy si jedete ty své zajeté koleje. Samozřejmě, že dost často vám na trať spadne větev nebo celý strom, ale vy už jste na takové komplikace tak zvyklí, že nehnete ani brvou.
Asi je to normální, ale my, dvacátníci, tohle zažíváme poprvé. Proto si nad tím mneme plnovousy a krčíme obočí.
Zkrátka nemůžu uvěřit, že už je to pět let.
Ve čtvrťáku jsem si představovala, že za pět let už budu opravdu stará. Ale já si připadám pořád mladší a mladší. Jestli to tak půjde dál, tak brzo to dotáhnu do jeslí.
Po maturitě máte pocit, že víte všechno.Pokud jdete na vysokou, vystřízlivění bolí. Ale náraz lze zmírnit známým typem večírků na koleji, tzv.chodbovicí či patrovkou.

Toto polokulaté výročí ale asi neoslavím, protože je zrovna zkouškové.
Zachvátila mě však nostalgie. Jako by to bylo včera, co jsem psala na svůj starý blog dlouhý výlev o tom, jak ta střední škola ychle utekla. No, musím uznat, že dneska ta nostalgie byla o něco menší. Během vysokoškolského studia se ze mě stal tak trochu cynik. Ono to asi jinak nejde, aby si člověk udržel duševní zdraví.

Výročí vybízí k bilanci. Alespoň malilinkaté.
Za těch pět let jsem se k oboru, co jsem studovala, vrátila opravdu málokrát. Moje karierní dráha je teď úplně jinde. Krom toho jsem běhěm těch pěti let asi šestkrát změnila barvu vlasů (což je málo, na střední to bylo ještě víckrát). Taky jsem vyzkoušela milion nových věcí, vystřídala asi pět spolubydel, přečetla dvě tuny knih, sponzorovala České dráhy (v jejichž dopravních prostředcích jsem potkala mnohé exoty a vedla výživné konverzace (někdy i beze slov). Mezi mé další úspěchy patří třeba ztráta soudnosti a také významný posun v technické úrovni kytarové hry.
No a taky jsem si zamilovala studentský život. Je to opravdu výjimenčná doba v životě člověka, váš mozek i ledviny jsou ještě měkké, tak je toho třeba využít.

Tak docela jsem se nepodřídila akademickému nátlaku. Vždycky se prostředím raději nechám inspirovat, než násilně přetransformovat.
Tím chci říct, že pokud mezi vaše idoly patří Beyonce a Lady Gaga, tak je tam klidně nechte, i když k nim přidáte Shakespeara, Einsteina, Masaryka, či další významné osobnosti oblíbené v akademických kruzích.
Třeba i vašeho oblíbeného profesora. Je to autentičtější a přinejměnším excentrické, což je též v kurzu.
Akorát nevím, jak by jejich plakáty vedle sebe vypadaly na stěně vašeho studentského pokoje. I když se vaši kolegové budou pošklebovat, tak vězte, že oni mají podobné úchylky, jen tomu říkají guilty pleasure.

Zpět k mému osobnímu výlevu.
Co je se také změnilo, jest to, že vůbec nemám představu,co bude za dalších pět let. Né že bych si na střední budoucnost malovala nebo dokonce linkovala, ale přece jen tam nebylo takové neznámo jako teď.
Budu se na to dívat jako na výhodu.

Na závěr bych tedy jen řekla, že když se podívám na výsledek těch pěti let (tedy právě tento okamžik se všemi věcmi jsoucími), tak jsem moc spokojená.
A v to jsem skoro ani nedoufala.