Návrat K Sobě Samému

13. prosince 2015 v 23:52 | Fibian |  Pro Mladé a Neklidné
Vrátit se k sobě samému je mnohdy jediným způsobem, jak se najít.
Život je jedna velká krize.
Pěkně si to sepišme:


V dospívání mají puberťáci standartní krizi identity, protože všechno se mění, mají najednou jiná těla, mastná čela, akné a tak dál. Za čas se jim přestanou dělat pupínky a dostanou se z toho, ale už na ně čeká dvacátnická krize, tedy taková ta krize, která nemá v češtině svůj název, po anglicku se jí říká quater-life crisis a už jsem o ní taky psala. A jak člověk konečně najde své poslání, vydělá nějaký prachy, koupí si auto, udělá si možná pár děcek, tak ouha, najednou mu docvakne, že všem dnům jednou rozhodně bude konec a že není nesmrtelnej… A je tu krize středního věku. Člověk si to trochu utlumí plastickou operací, dalším potomkem nebo partnerkou či partnerem věkově odpovídající jeho nebo jejím skutečným či teoretickým potomkům. O pár let později nebo třeba klidně ještě dřív přijde nějaký ten roztomilý syndromek vyhoření, kterej snad může odporoučet jen díky paní psychoterapii. A protože ne každej zrovna dobře snáší pitvání svého dětství, v němž, jak vám poví každý psycholog, byla zaseta všechna vaše traumata, spousta lidí nad tím mávne rukou a řekne si: Tak já už to nějak dožiju.

Sečteno podtrženo, mírně upravuji svou počáteční tezi:
Život je jedna velká krize, kterou tvoří několik dílčích krizí plynule navazující jedna na druhou.

Všimněte si, že ve výčtu těch krizí (který by bohužel asi mohl pokračovat ještě dál za syndrom vyhoření), začíná až v pubertě. Není popsána (zatím?) žádná krize, která je obvyklá v dětství. Proč tomu tak asi je?

Než začnu spekulovat nad odpovědí, musím zmínit ještě jednu věc. Určitě to nebude pro vás žádná novinka: taková krize je vlastně věc velmi užitečná a žádoucí. Ale přesto se jí chceme zbavit co nejdřív, protože nás zdržuje. Avšak není právě tohle její účel? Není krize v mnoha případech "jen" varování, že bychom se měli zastavit a změnit směr? Nebo že bychom se měli prostě ohlédnout nebo snad jenom rozhlédnout do všech stran, protože jsme se až moc vzdálili sami sobě?
Tak, a teď ta odpověď na to, proč nás v dětství žádná krize nepostihuje (většinou).
Možná je to z toho důvodu, že v dětství jsme opravdu sami sebou. Někdo jen tak do těch šesti sedmi let, někdo až tak do počínající puberty. Je to období, kdy si nic nenalháváme, protože nevidíme důvod, proč bychom měli. Jsme teď a tady a nepřemýšlíme nad tím, co jsme, nedáváme tomu jména a přízviska, nejsme si vědomi nějakého kategorizování. Prostě bereme věci takové, jaké jsou a jak samy od sebe přicházejí. Nestydíme se za to, co jsme.
Možná můžete argumentovat, že je to období sladké nevědomosti. Ale nevědomosti čeho? Sebe samého určitě ne. Sami sebe v té době známe, respektive přijímáme všechno, co je nám vlastní, tak, jak to přichází a vychází z nás (nemyslím teď bobky, ale těch se to může týkat taky).
Jediná věc, kterou si v té době neuvědomujeme, o které nevíme (a pokud víme, tak nevidíme důvod, proč se jí zabývat), je škatulkování a nepsaná pravidla společnosti.
"Když seš holka, měla bys mít ráda boybandy a od malička snít o své svatbě. Všechny holky takový jsou."
"Když seš kluk, neměl by sis tolik hrát s holkama. Měl bys jim dělat naschvály a hrát s rukama fotbal."
"Jako holka musíš být pěkná a sedět s nohama těsně u sebe i když máš na sobě džíny. Holky tak sedí."
"Ne, tohle nemůžeš dělat, protože tím se neuživíš. U nás v rodině to taky nikdo nedělal."
"Tohle v naší rodině nemáme. Ale jinak proti tomu samozřejmě nic nemám."
"To už nikdy nedělej, nebo se ti budou ostatní smát!"
"Tohle přece dělaj jenom teplouši!"
"Proti lesbám nic nemám. Ale samozřejmě bych nechtěla být s nějakou v šatně ve fitku. Co kdyby po mně vyjela?"


Jak najít sebe sama?

I přesto, že souhlasím s tvrzením, že člověk sám sebe především vytváří, tak nemůžeme opomenout jeden fakt: jsou věci, který nejdou změnit. Je jedno, jak moc se snažíte. Nikdy se to nezmění. Je úplně jedno, jak moc si přejeme být v nějakém ohledu jiní, než jsme… V lidech existují věci, které jsou dané a nikdy je nemůžeme změnit. Pro život bez běsů je musíme přijmout.
To se lehko řekne, ale těžko udělá. Občas je to sakra těžký.
Čím víc se sami sobě vzdalujeme, tím dřív nás navštíví paní krize. Když to dojde tak daleko, že se cítíme opravdu mizerně, je čas vrátit se. Vrátit se k sobě samému.

Nikdy není pozdě být tím, kým jsme měli být. (George Eliot)

Jak zjistit, kdo vlastně jste - co to znamená, když se řekne "tohle jsem já"?

"Tohle jsem já" člověk řekne, když ukáže na něco, s čím se ztotožňuje. Identita. Co je to? Na téma identity jsem přemýšlela dlouhé hodiny. Taky jsem o tom psala. Svou bakalářskou i diplomovou práci jsem věnovala právě identitě hlavních hrdinů jistých amerických románů. Pro mě to nebyla jen literární analýza, která je jen takové plácání pro pseudointouše, jako jsem já. U psaní mě napadly dvě věci, které se dají použít v opravdovém životě:
1) některý věci prostě nejde změnit a musíme je přijmout, jakkoliv drsně to zní, jinak se nemůžeme posunout dál,
2) není jedna věc, která by nás definovala. Každej z nás je takovej menší či větší chechtací pytel plnej srolovaných papírků. Na každým je napsaný jedno ze slov, které k nám patří, ale dost možná nás vůbec necharakterizuje. Je jen jednou z našich součástí.

Nálepky

Ty srolovaný papírky v nás, chechtacím pytli, mají možná na zadní straně odlepovací folii. Je to tedy nálepka, pokud tu folii sundáme. Můžeme si nalepit nějaký papírek třeba doprostřed čela. Anebo vůbec nemusíme a můžeme si je nechat hezky vevnitř, nenosit je na klopě saka. Hlavně že my víme, že to uvnitř toho chechtacího pytle je, ostatním to může být šumák. Věřím, že jednou už je nebudeme tu nalepovací stranu na cedulkách potřebovat. I když to na první pohled vypadá, že ty nálepky a všemožná slova, co nás charakterizují, jsou tu hlavně pro ostatní, aby mohli škatulkovat a svět byl pro ně víc přehlednej a míň strašidelnej, není to tak. To je jen obrovskej omyl, kterej bohužel přešel do běžné praxe. Ta spousta věcí, co jednoho člověka charakterizuje, je tu jen pro něj, aby se v sobě vyznal a pochopil, kdo vlastně je. Je to přiřazování slov k pocitům. A je soukromá věc každého člověka, kterou z těch cedulek bude nosit na klopě kabátu. Může to znít jako utopie, ale jednou snad přijde doba, kdy lidé nebudou soudit lid podle obalu a budou předpokládat různé věci jen podle toho, jaké cedulky si někdo přišpendlil na kabát. Člověk je mnohem víc než jedna nebo dvě věci - je toho plný (chechtací) pytel.

Jak se tedy vrátit k sobě samému?

To je složité. Pokud člověka dohnala k pátrání nějaká ta paní krize, tak to bude běh na několik měsíců, možná i let. Ale ten proces sebeobjevování, tedy návratu k sobě samému, se vyplatí a není dobré ho oddalovat. Na druhou stranu člověk na to musí být připraven, protože při tomhle procesu se mu může taky zbortit celej dosavadní svět, což jen dokazuje, jak moc se sám sobě za roky života vzdálil - vybudoval si kolem sebe svět založený na lži. Jenomže pravdě, té se utéct nedá.
Nikdo vám nemůže říct, kdo doopravdy jste, jen vy sami.
Dám vám pár rad, které vás můžou nastartovat, když se cítíte ztracení a nesví. Když nevíte, co to s váma zatraceně je. Asi nebudou pro každého, berte to jako jednu z možností:

1) Zapomeňte na chvíli na rozum, logické uvažování a argumenty.
2) Vraťte se do dětství.
Nejlépe do věku pod deset let. Zalovte hluboko do minulosti. A zaměřte se na jednu věc - umění. Filmy, knihy, obrazy, hudba. Když jste byli děti, co jste měli nejradši? Na jakej film jste se dívali do aleluja, i když byl pro starší děti nebo dokonce pro dospělý a vy jste mu sotva rozuměli? Jakou knížku jste měli fakt rádi, když vám bylo tak devět deset let? Všechno si to zrekapitulujte, přečtěte, poslechněte. Najděte si o tom něco na internetu. Nechte to plynout. Třeba vám vyvstanou spojitosti. A taky zkuste třetí bod.
3) Udělejte si inspekci do svých guilty pleasures.
Osobně moc nechápu koncept guilty pleasures, protože si myslím, když se mi něco líbí, tak proč se za to stydět, ale ten termín neexistuje pro nic za nic. Vaše gulity pleasures vás můžou nasměrovat.
4) Neberte všechno doslova.
5) Zaměřte se na to, jak se cítíte a ne, jak si myslíte, že byste se podle vás měli cítit. Smiřte se s tím, že vás rozum nemá všechno pod kontrolou.

Jak se pozná člověk, který našel sebe sama

Takový člověk je šťastný jen tak. Neohlíží se moc často, jde vpřed. I když zrovna nemá, co by si moc přál, tak se z toho nehroutí, protože jeho štěstí nezávisí na okolnostech. Má dostlova dětskou radost do života, protože vímá svět a sám sebe stejným způsobem jako dítě - prostě tak, jak to přichází.
Usmívá se, protože prostě je. Má radost ze své existence. Líbí se mu na světě. Nikdo ho nechápe. Má jakousi schopnost vhledu. Rozhodí ho opravdu jen ty nejhorší věci. Ví, co je skutečně důležitý.
Protože jednou bude úplně jedno, co si kdo o vás myslel. Zpovídat se budete muset jen sami sobě.


A co když jsem něco, pro co neexistuje slovo?

I to se může stát.
Nezbývá, než být k sobě opravdu upřímný, poslouchat sebe sama, přestat si nalhávat, že si něco nalháváte a stanovit si, že i když to nemusí být zrovna výhra v loterii (i když loterii taky vyhraje jen omezené procento populace), tak se podíváte pravdě do očí a naučíte se ji přijímat.
Ale v jednom vás musím zklamat. Pokud připadáte jako hříčka přírody a unikátní úkaz, tak to promiňte, to jistě nejste. Někde na světě je určitě někdo, a určitě není jen jeden, kdo je stejně "pokřiven" jako vy. To vám garantuju.
Ale jak ty lidi najít?
V době internetu je vše jednodušší. Můžete hledat, sdílet. Můžete řvát do světa. Jednou to někdo, kdo je jako vy, uslyší.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 R. R R. R | Web | 14. prosince 2015 v 1:10 | Reagovat

Skvěle a trefně sepsaný článek!

Momentálně procházím svou (zatím) největší krizí identity. Snad se té quater-life crisis dožiju, no.

Jo a s těma nálepkama rozhodně souhlasím. Všichni si na ně hrozně stěžují, a tak, ale já se díky nim cítím lépe - tedy až do doby, než je na mě přilepí někdo jiný.

2 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 16. prosince 2015 v 20:26 | Reagovat

Nádherně vystihnuto... Dětství je opravdu úžasné období, vyvíjíme se a učíme... a když se naučíme něco špatně, vlečeme se s tím...

3 Nebulis Nebulis | Web | 17. prosince 2015 v 12:10 | Reagovat

Myslím, že přesně tenhle článek vystihuje jedna píseň od Tomáše Kluse. Schválně si ji poslechněte, ať už jste či nejste fandami Kluse a POSLOUCHEJTE ta slova!

Píseň se jmenuje: Napojen
https://www.youtube.com/watch?v=KQtzVOAQobc

4 Fibian Fibian | Web | 18. prosince 2015 v 13:28 | Reagovat

[1]: Držím ti palce. Věřím, že to zvládneš :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama